V tuhle dobu jsem ve vztahu na dálku již přes dva roky. Většinou se s partnerkou střídáme, kdo navštěvuje toho druhého. Tentokrát, v květnu 2018, je řada na mně. Margaret je již rok v Africe, kde pracuje jako průvodce. Firma Oasis Overland organizuje výlety do zemí třetího světa a lidé si můžou vybrat konkrétní trasu a délku výletu. Následně jezdíte v předělaném obytném náklaďáku a se skupinou prozkoumáváte jistou zemi. Jeden výlet už jsem před pár měsíci absolovoval, z Nairobi do Victoria Falls, trasa dlouhá 18.000 km! Jakožto zkušený cestovatel, jsem nevěnoval zvýšenou pozornost informací před odletem. Jsem navíc velkým zastáncem balení na poslední chvíli a mám světově uznávaný pas České republiky. Ještě k tomu bydliště respektuhodné vesnice Věrovany, co by mohlo jít špatně…..Zde bych se rád pozastavil. Situace, kde se narychlo balím se mi později promítá v nekonečné smyčce v hlavě. Jak jsem jen mohl zapomenout zkontrolovat si vízovou povinnost!

Zkuste si představit, že se se svou milovanou/milovaným vidíte po čtyřech měsících. Jsme konečně spolu. Procházíme se na hranici Zimbabwe a Zambie, na Chobe River v Botswaně děláme safari, výlet do Okavango Delta a potom zamíříme směrem naši třetí zemi v pořadí, Namíbii. Na hranici čekám v pořadí za svými přáteli ze skupiny. Je jich přes dvacet a převážně se jedná o američany, kanaďany, australany a angličany. Dívám se jak všichni dostávají svá razítka do pasu a za pár minut se dozvídám novinku, že žádný čech jen tak hladce neprojde.

Margaret beznadějně volá po dobu čtyř hodin, nadřízeným a jejich nadřízeným v sobotu pozdní odpoledne. Jeden vedoucí si s ní náramně dobře popovídal, když ho zrovna zachytila na narozeninové oslavě 🙂 Náš náklaďák už odjel a postupně mě musí opustit i Magaret. Vzal jsem si pouze cestovní batoh ze základními potřebami, jako burákové máslo a kartáček na zuby. Bohužel žádné extra oblečení ani nabíječku na telefon. Má jediná šance je Namibijská ambasáda v hlavním městě Botswany – Gaborne. Google mapa mě vzdělává, že je Gaborone 1100km od mého místa, napříč celou zemí. Je čas abych si našel nocleh a zjistil jak se tam dostanu.

Nejbližší vesnice je cca 15 km zpět do země. Ptám se tedy dvou černochů, co zrovna jedou z Namíbie do Botswany, jestli by mě třeba nehodili blíž k civilizaci. Chlapíci jsou velice ochotní a hned mi nabízí pivo. Oba se dobře baví a popíjí, jak spolujezdec, tak řidič. Zastavují po cestě u hospody doplnit zásoby, pozdravují lokální týpky a každý si z něj dělá legraci, kde sehnal bělocha. Postupně se zbavujeme pasažéra a řidič mi nabízí místní hotel. Ten je však zamčený a nevypadá, že by byl v provozu. Volá na číslo manažerky hotelu (malá vesnice a očividně se všichni znají) a ona mi říká sumu $100 USD. Když vím, jaké jsou průměrné ceny v Africe, připadá mi nabídka jako nepřiměřená. Je to sice jediný hotel v okolí a má jediná možnost noclehu, i přesto nabídku odmítám. Řidič je chlapík cca 38 let, připomínající 2Paca Shakura, rapera z 90.let. Nabízí mi cestu do středu vesnice a později, že se zeptá svojí ženy, jestli u nich nemůžu přespat. Zajíždíme k malému domku. Okolo pozemku je několik rozdělaných aut, děti sedí na motoru hned vedle převodovky. Manželka je moc krásná žena, odhaduji okolo 26 let. Podezřele se na mě dívá a ne zrovna ochotně přikyvuje na manželovu nabídku mě ubytovat.

Vše je super. Ustlali mi ve volné místnosti, hned vedle dalšího motoru. Matrace je moc fajn a moskytiéra mě ochrání před komáry přenášející malárii. V koupelně je nepořádek a musím se ve vaně omývat z kelímku, za světla mého telefonu. Po koupeli mě čeká milé překvapení v podobě kuřete, rýže a dýně!!! Trávíme spolu pár hodin u televize, nejsou zrovna zvědaví ale to je výhoda pro mě. Můžu se o nich dozvědět daleko více. Cítím, jak naprosto jiní lidé, z jiného koutu světa, snadno najdou společnou řeč. Je to moc autentický zážitek, se o jejich kultuře takto víc naučit.

Ráno mě chlapík zaveze na přilehlou autobusovou zastávku .Platím mu $20 za jeho pohostinnost a jsem připraven se posunout dále. Autobus pojede přes noc a bude vyjíždět ve tři hodiny odpoledne. To je nějakých sedm hodin čekání. Po dvou hodinách přijede herka, která se dozvídám později je můj autobus. Kluk, který v autobusu pracuje se představuje a začíná semnou posedávat. Říká, že je manager tohoto autobusu, tzn kontroluje jízdenky a uklízí nepořádek. Zve mě na kávu a jídlo u pouličního stánku z větví, abych se později dozvěděl, že vše platím. Samozřejmě počkal než vše dostane a začne jíst, mazaně. Chystá mi kávu a nevěřícně počítám množství cukru, které do roztoku sype. Napočítám 13 vrchovatých lžiček! Zdvořile ochutnám a odmítnu, že se na kávu necítím. Vypije tedy svoji a následně i mou (26 vrchovatých lžiček cukru). Následně se na mě nabalují děti a lidé všeho druhu. Každý chce, abych jim něco koupil. Není snadné být bělochem v Africe. Z bílé barvy kůže totiž křičí peníze.

Místní bufet

Autobusová zastávka

…a autobus samotný

Postupně se schyluje ke třetí hodině, naložím sám sebe do autobusu a doufám, že se trochu prospím. Naivně. Nejprve si nevěřícně prohlížím autobus. Nepřemýšlím ani nad tím, jestli se po cestě autobus rozsype. Trápí mě více myšlenka, kdy se to ve skutečnosti stane. Všude vysí kabely, vše je rozbité, řazení jednotlivých rychlostí trvá snad 5 sekund….nicméně přesvěčte se sami:

Autobus jede. Máme před sebou 1100 km a nabíráme lidi v cca 15 minutových intervalech. Vypadá to, že jízda chvíli potrvá. Postupně je autobus plně naložen lidmi tak, že nezůstalo jediné volné místo. Vzpomínáte, jak jsem si myslel, že bych se mohl vyspat? Realita je taková, že sedím uprostřed zadní pěti sedačky a z obou stran mám 120kg černochy, co očividně nosí pod pažemi melouny. Sedím s rukami překřáženými přes sebe, abych zúžil svá ramena a všichni se vlezli. Když se pokouším položit loket na jednu z opěrek, dominantně a vědomě mě týpek přetlačí. Jsem jediný běloch v autobusu. Všichni se na mě divně/podezíravě dívají a já si v hlavě dokola promítám smyčku. Nekonečnou smyčku z historie, kdy jsem si chystal věci na tento výlet. Smyčku, ve které se snažím udělat změnu svou myslí a zajistit si víza pro vstup do Namíbie. Promítám si situaci pořád dokola a vědomě se tím ničím. Za sebedestruktivní  a ubíjející myšlenkou stojí pouze sebe utrpení. Něco jako umučení Ježíše Nazaretského, musím trpět.

Jízda měla trvat 16 hodin a stala se z ní krásná 21 hodinová vyjížďka napříč Botswanou. Přijíždím do hlavního města Gaborne v pondělí ráno, včas pro zažádání o víza a odpoledne chycení letadla do Namíbie. Má představa vypadá slibně, avšak velice naivně. Zpocené, nevyspané a utlačené chuďátko se vydalo přímo na ambasádu. Napumpovaný nadšením, že nejhorší už mám za sebou. Čekám před budovou na začátek otevíracích hodin. Ihned vstupuji jako první a chci povolení ke vstupu do Namíbie. Paní mě neochotně odkazuje na seznam dokumentů, které potřebuji. Klasika. Letenku pro vstup a výstup z Namíbie, plán cesty, prokázání potřebných financí pro mou cestu, tři pasové fotografie, kopii pasu apod. Vysvětluji vážnost mojí situace a urgenci mých víz. Jestli se mi nepodaří se skupinou spojit zavčas, nebudu schopný se s nimi spojit už vůbec. Čeká je totiž vstup do Namibijské pouště, kde se budou pohybovat většinu času. Takové shledání je téměř nemyslitelné, protože bych se za taxík následující mou skupinu v poušti nedoplatil.

Spěchám ihned do nejbližší internetové kavárny. Volám Marg a rozjíždím celou akci na sběr dokumentů. Marg poptává od svého vedení dopis, popisující plán cesty, já tvořím screen svého bankovního účtu a photoshopuji k úsporám více nul. Hledám ve městě fotografa na pasové fotky a následně jdu všechny dokumenty potvrdit na policii. Paní na ambasádě mě odmítá skrz nedostatečné podložení požadavků a upozorňuje mě, že vyřízení bude trvat až týden. AŽ TÝDEN!!! To by pro mě znamenalo přeskočení celé Namíbie a setkání se skupinou až v Jížní Africe. Smutně listuji cestopisným časopisem o krásné Namibijské krajině, zatímco paní kontroluje všechny dokumenty.

Nemám termín vstupu a výstupu ze země! Nemůžu si dovolit kupovat letenku v pátek, to mám jistotu, že se se skupinou neuvidím další dva týdny. Když se paní ptám, jestli si můžu koupit letenku na další den, říká že je to risk, se kterým se musím smířit. Buď víza dostanu, nebo ne a letenka mi tak propadne. Hmm, tak děkuji, tak já to risknu. Vracím se zpět do kavárny, kupuji letenku přes Johanesburg další den odpoledne, rezervuji místní hotel a tisknu letenku. Paní vše přijímá na schválení a opovrženě mě upozorňuje, že je na ambasádě každou chvíli někdo takový jako já. Ve městě kupuji kabel na telefon, abych svého společníka udržel při životě. Ve svém pokoji ho následně nabíjím z USB portu na televizi, trik který jsem se naučil sledováním facebook videjí 🙂 Večer s Margaret plánujeme, jak mě dostat po příletu do Namimbijského Windhoeku, 500 km na sever do Cheatah parku!

Konečná sbírka potřebných dokumentů

Navrhujeme stopem přes noc ale to je moc riskantní. Přes noc bude malý provoz a já když se včas nedostanu na místo, tak mi celý zájezd zase ujede jinam. Nemůžou na mě čekat. Volíme tedy nejlevnější variantu, taxikáře smluveného za fixní tarif. $500 USD!!!!!! To zní dost bolestivě. Dělá to nějakých 12.000Kč za pár hodin přesunu. Ok, děj se vůle boží. Ráno čekám zase před ambasádou na otevírací hodiny. Ihned se dostávám dovnitř a vyptávám následujících pár hodin stav mého víza. Čas se mi pomalu krátí a já doufám, že letadlo stihnu. Vše jde překvapivě hladce a paní z předchozího dne mi říká, že včera tam pouze nebyl nadřízený, který má pravomoc víza schvalovat. Dozvídám se tedy, že včerejšek byl velké BUBUBU.

Beru taxi na letiště. Super pokec s taxikářem, jak je život v hlavním městě těžký ale pořád lepší než na vesnici. Mluví o svých snech mít víc aut a malou taxi službu. Na letišti si dávám burgera, kávu a jsem opět izolovaný zápaďáckým světem. Lidi jsou slušně oblečení a doře upraveni. Málem se vyzvracím při pokusu vypít všechny vodu z příručního zavazadla, abych nemusel láhev vyhazovat. Nasedám na malé letadýlko a letím směrem na jih, na opačnou stranu, kde budu přestupovat na můj hlavní let.

Johanesburg vypadá úchvatně. Tolik rozvinuté město na jejíž periferii je jeden z největších slumů na světě. Extrémní sociální rozdíly jsou znatelné ve většině Afrických velkoměst, zde je to ale násobek průměru. Vše jde hladce, dostávám se do odletové haly, můj telefon visí z jednoho z televizorů, kde se opět dobíjím. Od odletu mě dělí už jen hodina a já z pozaokna sleduji překrásné a dramatické mraky v dálce. Postupně v mracích vidím blesky a také si všímám, že se pomalu přibližují k nám. Přemýšlím, že by to mohlo být nepříjemné pokusit se o vzlétnutí v bouřce. Pomalu se lidé mezi sebou informují a odcházejí. Zapojím se do informačního sdělení a dozvídám se novou skutečnost. Naše letadlo bylo zasaženo bleskem a poškozeno před odletem. Můj let byl posunut na neurčito…..

Čekám, přemýšlím, snad taxikář na letišti vydrží a bude čekat. Snad vše stihneme do svítání, než se začne má skupina posouvat pryč z kempu. Postupně informuji Marg, která musí pro signál chodit cca 2 km. Tuhle trasu za signálem se později dozvídám, musela absolovovat 7x za jeden večer! Mám termín nového letu a čas přemýšlet jak je tohle vše možné. Jak si myslím, že sem na vrcholku hry, když se balím 5 minut před odletem do Afriky a následně zažívám kontrolu realitou. Nebyl jsem ani blízko k vrcholku hry. Nudím se a přemýšlím, že bych vše vzdal:

Dostávám se po dalším čekání na palubu letadla a letím do Namíbie! Poslední část mé cesty už spočívá ,,pouze“ v jízdě taxíkem, vše by mělo jít hladce. Přistávám na letišti ve Windhoeke a hrdě předkládám těžce nabytá, nová víza. Vše jde hladce přes imigrační a dostávám se do haly příletů. Vidím chlapíka, co drží v rukou tabulku, na které je něco jako mé jméno. Řekl bych že tam má napsáno něco jako Lobuslav Joecninik namísto Ladislav Ječmínek. Ujišťuji se, že je to mé jméno a vede mě směrem k autu. Má jedno z těch nejmenších aut jako je Polo, Matiz apod. Nejlevnější rental auto, jak se později dozvídám. Zjišťuji, že je chlapík řidič autobusu. Majitel firmy mu nabídl tento noční, speciální kšeft – převést jednoho turistu 500km daleko. Kývnul na to a jedním dechem dodal, že už za sebou má dnes jednu 12 hodinovou směnu…to jsem neslyšel uplně rád při predstavě, že bude řídit přes noc a má v rukou můj život.

První etapa jízdy. Jedeme pomalu. Jedeme hodně pomalu. Auta nás předjíždějí a troubí. Můj řidič nezhasíná dálková světla a oslňuje tak všechna protijedoucí auta. Nezvládá dělat dvě věci současně. Jako stírat stěračem a používat blinkry. Zesílí topení na maximum a zapomene na něj protože přepíná stanici. Jsem v tuhle fázi dost vyčerpaný, mám toho za sebou dost a vzdávám to. Položím si sedačku a pokusím se vyspat. Je mi jasné, že tak brzy nepřijedeme. A vůbec, budu rád, když se s mou skupinou a Margaret ráno uvidím. Tohle totiž vypadá na déle než noční přejezd. Daří se mi usnout na 40 minut. Neuvěříte, co mě probouzí.

Blikající sanitka. Blikající sanitka, za kterou jedeme. Vidím změnu. Teď nejsme nejpomalejší na silnici ale naopak nejrychlejší. Povolená rychlost je 120km/h a my jedeme za blikající sanitkou 140! Sanitka předjíždí několik aut současně a my hned za ní. Držíme se v jejím závěsu. Zvedám si sedadlo zpět do vzpřímené polohy a začínám dávat pozor, co se vlastně děje. Sanitku postupně ztratíme, když odbočila na vedlejší silnici. My pokračujeme dále stejnou rychlostí a míjíme několik značek, upozorňující na divokou zvěř. Řidič mi postupně za jízdy ukazuje divokou zvěř podél silnice, se kterou si ihned představuji nemilé střetnutí. Mu to nedochází. Viditelnost je malá, jedeme přece jen v noci a zvířata jsou snadno oslnitelná dálkovými světly. Několik sražených zvířat na silnici dávají mým obavám za pravdu.

Samozřejmě, co se nestane. Z dálky na silnici vidím mršinu a na ní sedící překrásnou bílou sovu. Musí mít na výšku snad půl metru, jak je mohutná. Vidím ji z dálky, z velké dálky. Řidič si ji nemůže nevšimnout a snad zavčas přibrzdí. Rychle se přibližujeme a on ani nesundal nohu z plynu, dívám se na něj a říkám jestli bude brzdit. V této fázi už je kolize nevyhnutelná. Sova se na nás dívá, vzlétá a my ji v plné rychlosti srážíme předním sklem. To byl silný náraz a já se pouze ujišťuji, v jakém stavu je naše auto. Čelní sklo ani neprasklo a sova musela být rozlámaná takovým střetnutím. Byla překrásná 🙁 Řidič jen říká uups a rozetře stěrači exkrementy mrtvého zvířete přes mou polovinu čelního skla. Ted nevidím nic než výkaly. Opravdu, teď už jsem naprosto mimo hru, jedu na slepo. Povídám jestli může opláchnout okno a umýt ho. Říká že ano, ale nic se neděje. Pozastavuji se nad tímhle divným momentem, kdy souhlasil ale neopláchl okno. Ptám se tedy znovu, že je okno zaneřáděné, jestli by mohl zmáčknout tu páčku a za jízdy ho opláchnout. Říká že ano, ale znovu nic nedělá. Vzdávám to. Sedím, nevidím nic jiného než trus mrtvého zvířete a čekám, kdy se nabouráme.

Překvapivě, z nejhoršího jsme venku. Přijíždíme do kempu okolo páté hodiny ranní a mám tak dvě hodiny na spánek, než se vydáme dále po trase směrem do Namimbijské pouště. Vzpomínáte, když jsem na začátku řekl, že jsem velikým zastáncem balení se na poslední chvíli? Tohle byl můj životní zlom. Tohle byla několikadenní nekončící smyčka výčitků, sebelitování, sebetrestání a pokusů změnit minulost. Do posledního detailu jsem promyslel, jak v minulosti dělám změnu a chystám si všechny potřebné dokumenty. Bohužel i takto důkladně promyšlená minulost mi nepomohla změnit současnost. Minutu po minutě jsem si musel ,,vychutnat” čekání na autobus uprostřed ničeho, 21 hodin dlouhý transport autobusem, drama se sběrem pro víza potřebných dokumentů, čekání na nové letadlo, které nebylo sestřelené bleskem! a nakonec cestu se šíleným řidičem. Ano, tohle vše bylo zapotřebí naučit mě mít věci v pořádku, před samotným cestováním.